Hrušínský: U nás se dědí řemeslo z otce na syna či na dceru už skoro 200 let
Herecké řemeslo se v rodině Hrušínských dědí již téměř 200 let. Neměli jsme tedy těžké rozhodování, když jsme uvažovali, kdo by mohl dokonale zastřešit téma národního historického odkazu, kterému se nyní věnujeme. K příležitosti oslav výročí Československé republiky jsme se setkali s hercem a principálem Divadla Na Jezerce, Janem Hrušínským. Společně jsme se pobavili o vlastenectví, tradicích i oblíbených obdobích jeho bohaté kariéry. Jako poděkování za celoživotní podporu důležitých společenských a kulturních hodnot od nás také získal set „Láska k vlasti“.
Můžete říct, že cítíte hrdost vůči odkazu, který jsme jako národ společně za posledních 100 let zanechali?
Určitou hrdost na mnoho lidí a událostí, které se na našem území za posledních 100 let udály, cítím, ale důvodů k hrdosti mám v posledních letech čím dál tím méně.
Které vlastnosti si s naším národem spojujete?
Nedávno jsem na to myslel při psaní fejetonu o české povaze. Nazval jsem jej Čehona dostane medaili. Čehona je divadelní postava ze hry Voskovce a Wericha Pěst na oko. Oni tehdy využili verš z rakousko-uherské hymny, kde stálo „Čeho nabyl občan pilný”. Od toho také vznikl název části té divadelní hry – Čehona byl občan pilný. Můj dědeček hrál v roce 1938 v Osvobozeném divadle právě Čehonu, takže jsem k tomu měl blízko a hodně jsem se o to zajímal. V této hře jsou ty charakterové vlastnosti této postavy velmi nelichotivé. Čehona je spořádaný občan, který je schopný udělat cokoliv, aby měl svůj klid a aby se zavděčil mocným, kteří mohou mít vliv na jeho život. To je to první, co člověka dneska napadne. Zajímavé je, že v období po revoluci jsme takovéhle myšlenky neměli a skutečně jsme se snažili vyhledávat jen to pozitivní a mít na co navázat. A myslím, že je na co navazovat. Těch úspěchů, ať už v oboru umění, vědy nebo sportu, máme hodně. Můžeme být skutečně hrdí, ale nějak nám to zvlášť v poslední době nejde.
Zmínil jste Voskovce a Wericha. To jsou pro vás ti vlastenci, na které má smysl navazovat v pozitivním slova smyslu?
Já myslím, že bezesporu ano. Považuji tři díly Korespondence Voskovce a Wericha za knihu století. Doporučuju si je přečíst jako dějiny 20. století viděné z obou stran světa. Je to vlastně takový nekonečný obsáhlý rozhovor přes oceán, z něhož můžete vyčíst, že starosti jsou na obou stranách v mnohém podobné. S podstatným rozdílem svobody na straně Jiřího Voskovce a totality na straně Werichově.
Na které období své kariéry nejraději vzpomínáte a proč?
Nejraději vzpomínám na období, kdy jsem krátce po ukončení studia na konzervatoři nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem. To jsme s Leošem Suchařípou, Ivanem Rajmontem, Marií Spurnou, Jiřím Schmitzerem, Mílou Šplechtovou, Rudou Stärzem, Tomášem Töpferem a řadou dalších kolegů dělali divadlo, za které jsme se nemuseli stydět. Přestože to bylo v 70. letech, v době nejtvrdší normalizace. Pravidelně jsme hráli v Praze a stávalo se, že když jsme tam přivezli novou hru, byla vzápětí zakázaná. Ale myslím, že to pověsti divadla prospívalo.
Hrál jste někdy nějakou historickou postavu (vlastence)?
Víte, že asi ne? Měl jsem k tomu blízko. V Činoherním studiu v Ústí nad Labem jsme tehdy hráli hru Karla Steigerwalda Dobové tance, jejímž mottem bylo „Dobří lidé kráčí vyrovnaným krokem, ostatní kolem nich tančí dobové tance”. Inscenace mimochodem patřila k těm, které byly po návštěvě Prahy zakázány. Tam jsem měl šanci hrát kladného hrdinu – vlastence v pozitivním slova smyslu, učitele, obrozence. Ale nakonec jsem hrál postavu negativní. Ale nelituju toho, protože v negativních rolích je většinou víc, co hrát. Bylo to moc hezké představení, měli jsme s ním velký úspěch.
Nyní k té příležitosti výročí 100 let od vzniku republiky vzniká spousta filmů, seriálů i inscenací. Máte nějakou oblíbenou historickou postavu, kterou byste si chtěl zahrát? Která je vám blízká?
V Divadle Na Jezerce připravujeme ke 100. výročí od vzniku Československa dělat takový pořad, který se jmenuje Res publica neboli věc veřejná. Toto téma jsme dělali před listopadovou revolucí v Realistickém divadle, kde jsem byl tehdy na angažmá. První díl proběhl v roce 1988 a byl o 20. letech. Poprvé za dvacet let po celé té normalizační dekádě zazněly na jevišti myšlenky T. G. Masaryka nebo Čapka, mluvilo se o svobodě a demokracii. V té době byly tyto věci absolutní tabu. Výtvarník Ota Šindler nechal potáhnout hlediště divadla balicím papírem a divákům se rozdaly fixy. Řekli jsme jim, že během představení mohou kdykoliv vstát a jít napsat svůj nápad nebo myšlenku zcela svobodně na ten papír. To byl v té době šok, lidé se báli. Během těch dvou hodin se však tak osmělili, že na konci na papíru nezbyla jediná volná řádka. Během roku jsme to hráli snad padesátkrát a mnohokrát se stalo, že Realistické divadlo obstoupila policie a uzavřela ho. Přišli úředníci z magistrátu a představení se těsně před začátkem zrušilo. Pět set diváků bylo donuceno odejít.
Teď na to s Divadlem Na Jezerce budeme navazovat. Chceme udělat takový průlet těmi 100 lety. Více se budeme věnovat době po 1968 a naší současnosti. Na Jezerce se k tomuto tématu nyní vracíme, protože máme pocit, že mnoho nepěkných věcí z dob totality je zpátky, a že bychom k tomu měli zaujmout nějaká stanoviska. Moc se na to těším. Zazní tam myšlenky, které je mi ctí citovat. Ať už jsou to slova básníků, novinářů, politiků či spisovatelů. Nechci vstoupit do politiky, ale také se nechci chovat lhostejně a nechci nechat věcem volný průběh, aniž bych využil svého práva je veřejně komentovat. Občanský postoj k současnosti je mi bližší než hraní jakékoli historické postavy.
Jaký je váš postoj k tradicím? Např. k tradici českého řemesla.
U nás se dědí řemeslo z otce na syna či na dceru už skoro 200 let. To samo o sobě je tradice a mám k tomu velmi kladný vztah. Byl bych rád, kdyby to v dobrém slova smyslu fungovalo po celé republice. Když se například rodina zabývá zemědělstvím a mají na co navázat, tak kdo jiný to může dělat líp než lidé, kteří to mají v krvi po staletí.
Sdílej ho s přáteli
